Zmrzlinář Honza Hochsteiger (38) z Prahy: Tlustí jsou řezníci, ne zmrzlináři!
Zmrzlinu se učil vyrábět v Itálii, od nejlepších místních mistrů, a to výhradně poctivým řemeslným způsobem. Před třemi lety založil v Praze podnik, který si rychle získal pověst jedné z vyhlášených zmrzlináren ve městě. Postupně však nabídka jeho ledové pochoutky přestala stačit poptávce, proto si na jaře otevřel další cukrárnu. Nicméně nebýt poněkud kuriózní náhody, mohl být dnes Honza Hochsteiger (38) třeba geodetem…
Zmrzlinu se učil vyrábět v Itálii, od nejlepších místních mistrů, a to výhradně poctivým řemeslným způsobem. Před třemi lety založil v Praze podnik, který si rychle získal pověst jedné z vyhlášených zmrzlináren ve městě. Postupně však nabídka jeho ledové pochoutky přestala stačit poptávce, proto si na jaře otevřel další cukrárnu. Nicméně nebýt kuriózní náhody, mohl být dnes Honza Hochsteiger (38) třeba geodetem. „Jako malý kluk jsem chtěl být samozřejmě popelářem. Líbila se mi páčka, kterou se popelnice zvedala, a pak mě také fascinovalo, jak s ní popeláři umějí koulet,“ říká Honza s nadsázkou a dodává, že dlouho netušil, čemu by se chtěl v životě věnovat. „Musel jsem se, jak se říká, najít. A tou cestou nacházení jsem nezjišťoval ani tak, co chci dělat, ale co dělat nechci,“ přiznává. Po základní škole vystudoval geodezii na střední průmyslové škole a po maturitě se tomuto oboru několik let věnoval. „Jenže jsem zjistil, že mě nebaví běhat po louce s výtyčkami, ani mě nebaví na počítači spojovat body myší. Cítil jsem, že potřebuji dělat něco tvořivého a být víc mezi lidmi,” upřesňuje. Nakonec dospěl do fáze, kdy dal ve svém tehdejším zaměstnání výpověď, a jelikož bylo právě před létem, těšil se, že si užije volno. To ještě netušil, že se ani ne o měsíc později dostane poměrně kuriózním způsobem k práci, která se stane jeho osudem.
Nová práce
„Zmrzlinu jsem měl rád odmalička. V domě, kde jsem bydlel, byla cukrárna Soňa a tam měli kopečkovou zmrzlinu. Už tehdy jsem ale nějak podvědomě tušil, že si nemám dávat tu brčálově zelenou, protože chutná zvláštně,“ vzpomíná. Vášeň pro zmrzlinu mu zůstala i do dospělosti a byl ochotný si za kvalitu připlatit. „Chodil jsem do italské cukrárny v Husově ulici, kde měli fakt dobrou zmrzlinu. Kopeček stál dvacet pět korun, což byl majlant, ale já jsem si říkal, že si dám radši jednou za měsíc dobrou zmrzlinu než každý týden nedobrou.“ Při jedné z takových návštěv »u Italů« se zapovídal s obsluhou, a když jen tak prohodil, že je právě nezaměstnaný a klidně by v té cukrárně pracoval, aby mohl jíst zmrzlinu zadarmo, dostal nečekanou nabídku. „Najednou se za mnou lámanou češtinou ozvalo »Vy chcete pracovat? Tady? Tak běžte dozadu, tam je moc práce!« Otočil jsem se a u stolečku u vitríny seděl takový velký, ošklivý člověk, což byl, jak jsem se později dozvěděl, majitel té cukrárny. Natolik mě tím vyvedl z míry, že jsem se nezmohl na nějaký aktivní odpor a odkráčel jsem dozadu,“ vypráví Honza. Nejdřív zastával pozici »holka pro všechno« přes technické věci, často také jezdil do Itálie pro suroviny, které byly tehdy v Čechách ještě nedostupné. „Ten, kdo nikdy nepracoval pro Italy, si nedokáže představit, co to obnáší. Samozřejmě že je pracovním standardem, že vzduchem lítá všechno možné, od špachtlí přes zmrzlinu až po mobily. Co mě na nich ale fascinovalo, že neberou vážně nic kromě jídla. Alfou a omegou jejich života je jídlo a udělají vše pro to, aby bylo kvalitní a špičkové.“
V té době ještě ambice vyrábět zmrzlinu neměl, jen ji rád ochutnával. Jakmile však dostal příležitost proniknout do tajů její výroby, naprosto ho to pohltilo. „Asi po dvou nebo třech letech, co jsem k Italům nastoupil, otevírali v Barceloně franšízu a potřebovali někoho, kdo tam místní všechno naučí. Naše vedoucí výrobny nemohla odcestovat, tak se mezi zaměstnanci hledal někdo jiný. A já jsem se přihlásil. Říkal jsem si, že Barcelona je krásné město, a bral jsem to hlavně jako příležitost dostat se tam,“ vzpomíná. Do odjezdu zbýval necelý měsíc, během kterého se od rána do večera učil vyrábět zmrzlinu. V Barceloně se osvědčil, což mu otevřelo dveře dál. „Moji zaměstnavatelé zjistili, že jsem pro ně prakticky využitelný člověk. Dokázal jsem si sám nainstalovat stroje, zprovoznit je i opravit, vyrobit zmrzlinu a pak ji ještě prodávat. To u nich do té doby nikdo neuměl. Začal jsem jezdit po Evropě otevírat další franšízy, čtyři roky jsem pak žil převážně v Itálii, kde jsem se učil vyrábět zmrzlinu od těch nejlepších zmrzlinářů, a nakonec jsem vedl výrobu i u nás,“ upřesňuje. Takto fungoval až do začátku roku 2015, kdy se majitelé cukrárny rozhodli, že v Čechách s podnikáním skončí. Pro Honzu to však žádná tragédie nebyla, spíš impulz k tomu, aby se postavil na vlastní nohy a začal provozovat svůj podnik.
Jak si založil vlastbní cukrárnu, jaké netradiční druhy vyrábí a co plánuje do budoucna? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 26-27.