Manželé Jan (44) a Věra (41) Kohoutkovi nedají bez koštěte ani ránu!
Na první pohled klasický manželský pár, který se věnuje běžným věcem. V létě jezdí na kole, v zimě na lyžích, chodí do zaměstnání a stará se o dvě školou povinné děti. Jenže... Několikrát do týdne se z Věry (41) a Jana (44) Kohoutkových z Prahy stávají nadšení hráči curlingu. Manželé jsou vyznavači tohoto u nás nepříliš známého sportu, při kterém si vystačí s hracími kameny a speciálním koštětem na metení.
V Česku nemá curling nijak dlouhou tradici a většina lidí o něm neví téměř nic. Honza Kohoutek na tom byl podobně, dokud před dvaceti lety neviděl přenosy zápasů z olympijského Nagana. „Ke curlingu jsem se dostal v roce 1998, kdy byl poprvé na zimní olympiádě jako plnohodnotný sport. Když jsme s kamarády sledovali přenosy curlingových zápasů z Nagana, fascinovalo nás to. Byla v tom jemnost, přesnost i síla, ale hráči přitom vypadali, jako by se při odhazování kamenů ani nenamáhali,“ vzpomíná Honza. Tehdy si řekli, že i oni s tímhle sportem na olympiádu jednou pojedou. Založili klub a začali se curlingu věnovat. Později, v roce 2001, se Jan seznámil se svou budoucí manželkou Věrou a netrvalo dlouho, než ji pro svou vášeň také nadchl. „Honzu jsem poznala, když už curling nějakou dobu aktivně hrál a musím říct, že jeho nadšení bylo nakažlivé. Po nějaké době vznikl u nás i ženský curlingový tým, který se skládal z přítelkyň mužských hráčů. Když jsem ale ze začátku někomu řekla, že hraju curling, lidé na mě koukali divně,“ říká Věra.
Hráli až po hokejistech
Začátky curlingu u nás nebyly nijak snadné. K dispozici totiž nebyla žádná speciální hala, ta vznikla až po roce 2000. V současnosti už existují dvě, v Praze na Roztylech a na Zbraslavi. „Chtěli jsme tenkrát hodně trénovat, ale na led jsme se dostali jen jednou až dvakrát týdně, a to až v deset večer, když byla hala konečně volná po trénincích hokeje nebo krasobruslení. Museli jsme si sami do ledu navrtat odrazové bloky, upravit si led. To všechno stálo čas i peníze. Když jsme končili vysokou školu, měli jsme kolikrát problém i zaplatit pronájem haly,“ upřesňuje Honza. Zatímco třeba na hokej nebo bruslení musí být ledová plocha hladká, pro curling naopak určitým způsobem zdrsněná. Toho se dosáhne „napeblováním“ nebo-li nakropením ledu. Nutné je i speciální vybavení. Tím jsou hrací kameny, z nichž jeden váží necelých 20 kg, a košťata na metení. Ledajaké koště, které si koupíte v obchodě, to ale ovšem samozřejmě být nemůže. „Jde o speciální koště na curling, kterým hráči mohou upravit dráhu a rychlost kamene na ledě. Vzpomínám si, že naše první košťata přivezli bratři Snítilové z Kanady. Tenkrát to byla opravdová vzácnost. Dnes už se dají sehnat i u nás,“ doplňuje Jan Kohoutek.
Jako rodinný výlet
A kdo se věnuje v Česku curlingu více? Jednoznačně muži! Jejich týmů je více než ženských, mají i více soutěžních divizí. Věra, která hraje v nejnižší divizi C, k tomu dodává: „Ženské týmy se často rozpadají kvůli rodičovským dovoleným. Jsem vlastně z našeho původního týmu jediná, která se po narození dětí ke curlingu vrátila. Teď hraju za tým seniorek.“ Když manželé ještě žili sami, mohli si dovolit chodit na tréninky až třikrát týdně. Teď se kvůli práci a péči o dvě, školou povinné děti – Tomáše (10) a Kláry (8), dostanou na led maximálně dvakrát do týdne, když je čeká zápas, což vychází hlavně na víkendy. „V našem případě to vždy vypadalo a vypadá jako rodinný výlet. Vzali jsme děti s sebou a během zápasů jsme se střídali v jejich hlídání. Jim se to moc líbilo, měly výhled na ledovou plochu a sledovaly hru. Pokud se jednou budou chtít curlingu také věnovat jako my, určitě jim nebudeme bránit,“ směje se Věra.
Proč je pro manžele Kohoutkovi curling srdeční záležitostí a co by si přáli do budoucna? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy, v čísle 7.