Nezapomenutelná první dáma českého automobilového sportu Eliška Junková (†93) byla nazývána královnou volantu i Ďáblem za volantem!
Když v roce 1927 vyhrála v Paříži ženský automobilový závod Coupé des Dames, bylo to něco neuvěřitelného. Ale nebyl to první a zdaleka ani poslední úspěch Elišky Junkové (†93). Světoznámá česká automobilová závodnice byla navíc na svou dobu opravdu mimořádná a emancipovaná žena. Cvičila v Sokole, plavala, jezdila na kole, studovala hudbu u samotného Leoše Janáčka (†74). Snadno se také učila jazyky, toužila cestovat a nebála se jít za svými sny…
Narodila se 16. listopadu roku 1900 v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová v rodině obuvnického mistra, který se ženou vychovával celkem osm dětí. Vzpomínky na dětství měla podle vlastních slov krásné, a to i přesto, že dospělosti se dožili pouze čtyři z dětí, tedy Alžběta, její sestra a dva bratři. Běta od dětství tíhla k jazykům a ke sportu. Již v šestnácti letech hovořila plynně anglicky a nechala se zaměstnat jako korespondentka v nově zřízené pobočce Pražské úvěrové banky v rodné Olomouci. Jejím šéfem se stal o 6 let starší Vincenc Junek, řečený Čeněk (†34). Přeskočila mezi nimi ona pověstná jiskra. Proto když mladý bankéř dostal za úkol otevřít novou pobočku v Brně, bystrou mladou korespondentku vzal sebou. Brzy se zasnoubili a společně se v posledním roce první světové války přestěhovali do Prahy. Jejich vztah byl prý jako na houpačce, jednou spřádali smělé plány, jindy byli na pokraji rozchodu. Možná i proto se Alžběta v roce 1918 rozhodla odjet sama do Francie, aby se zdokonalila ve francouzštině. Nechala se zaměstnat v zahradnické firmě v Antibes a rozhodla se, že o sobě nebude podávat žádné zprávy, dokud se neusadí. Nepsala ani Čeňkovi, ani rodičům nebo sourozencům. Čeněk se mezi přáteli tenkrát nechal slyšet, že svou Bětu najde, i kdyby byla na konci světa.
Do autoškoly se zapsala tajně
Z Francie odcestovala Alžběta do Švýcarska, kde studovala němčinu. Do Prahy se vrátila v roce 1921 a našla Čeňka úplně jiného než dřív. Spořádaný bankéř mezitím naprosto propadl motoristickému sportu. Svým nadšením pro věc strhl i Bětu, která se tajně zapsala v Praze do autoškoly, kde téhož roku získala vůdčí list, a to jako jedna z prvních českých žen. V témže roce navštívila s Čeňkem i autosalon v Paříži, kde poprvé spatřila vůz, který se měl stát jejím osudem – Bugatti z dílny slavného výrobce automobilů Ettore Bugattiho, zvaného Patron. Patrona Alžběta tak okouzlila, že přislíbil mladé dvojici dovézt do Československa dvoulitrový závoďák zvaný Doutník. 24. června 1922 se Alžběta za Junka provdala a s příjmením si změnila i křestní jméno. Eliška si začala říkat podle toho, jak jí říkali v zahraničí, tedy Elizabeth nebo Eliza. Už na svatební cestě, kterou byl trénink závodu lázeňských měst Karlovy Vary – Mariánské Lázně, se po boku manžela začala aktivně věnovat motorismu, nejprve jako Čeňkova spolujezdkyně, později sama za sebe.
Z manžela konkurent
První závodní spolujízdu ve voze Bugatti T30 absolvovala Eliška po boku manžela v dubnu roku 1923. Velký zlom pro ni nastal o rok později, tedy v září 1924, kdy se Junkovi vypravili každý ve vlastním autě, na závod Lochotín – Třemošná. Eliška jela v jejich první bugatce T30, které říkali Bábuška, a v kategorii cestovních vozů do dvou litrů tenkrát vyhrála. Dosáhla na tu dobu téměř neuvěřitelné rychlosti 140 kilometrů v hodině. Možná jí k vítězství pomohlo seno pro štěstí, které si nastrkala do kapes, nebo polštáře, na kterých seděla kvůli své malé postavě. Úspěch to byl obrovský a další následovaly.
Na jaře 1925 se Čeněk i Eliška zúčastnili závodu do vrchu Zbraslav – Jíloviště. Diváci tenkrát Elišku mohutně povzbuzovali po celé délce trati. Závod vyhrála a svého muže porazila o 1,3 vteřiny. Bylo to historicky první vítězství ženy v mezinárodně uznávaném závodě a Elišku to jen povzbudilo k tvrdému tréninku a dalším výkonům.
Jaké další úspěchy tato nadaná žena oslavila a proč s aktivní závodní kariérou skončila? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy.