Houslista Pavel Šporcl (44) o koncertování, obdivu k otci své manželky Jiřímu Kodetovi (†67) a bytu plném holek...
Stihl mu zahrát u smrtelné postele… Jiřího Kodeta (†67) přitom Pavel Šporcl (44) obdivoval od mládí a nenechal si ujít žádné jeho divadelní představení. V té době samozřejmě netušil, že se stane součástí slavné rodiny. Později ho ale osud svedl dohromady s dcerou herce, Bárou Kodetovou (47), s níž se pak před dvěma lety oženil. Když ji ovšem poznal, byl už Kodet hodně nemocný. Zemřel v červnu 2005 a letos 6. prosince by oslavil osmdesátiny. Jak se s ním houslový virtuóz seznámil a jak se mu žije se čtyřmi ženami?
Jak vzpomínáte na Jiřího Kodeta a kdy se vaše cesty spojili?
„Když jsem se vrátil ze studií v Americe, tak jsem chodil do divadel. Zašel jsem do Stavovského divadla na hru Na miskách vah, která byla o německém dirigentovi, a ztvárňoval ho právě pan Kodet. Chtěl jsem mu poděkovat, čekal jsem na něj po představení, ale on byl známý tím, že okamžitě odbíhal. Takže jsem ho neviděl. Nicméně jsem mu napsal dopis a poslal mu svoje cédéčko s tím, že mu děkuju za krásné představení. On mi na křídovém papíře odepsal, že si moc váží lidí, co umí, a to bylo všechno. Pak se stalo to, že po deseti nebo osmi letech jsme se na jedné módní přehlídce potkali s Bárou. Přišla za mnou a děkovala, že jsem napsal tátovi. Že se probírali dopisy a našli tam ten můj.“
Co bylo pak?
„Pana Kodeta jsem pozval na svůj koncert, jenže on už nemohl přijít. Už byl nemocný. Místo něj tedy šla Bára a tak jsme se spolu začali vídat. Potom jsem byl ještě za ním v nemocnici. Hrál jsem mu tam a on pak odešel…“
Takže jste svého tchána neznal nijak blíž?
„Do té doby ne.“
S jeho dcerou Bárou jste se pak v roce 2015 oženil. Proč až po deseti letech soužití?
„Právě proto, že to už bylo tolik let. (směje se) Já jsem po těch deseti letech pochopil, aniž bych k tomu byl jakkoliv tlačen, že pro ženu je už od přírody potřeba nějaká stabilita. A pro celou rodinu je důležité, aby žena byla spojena, takže i to byl jeden z důvodů. Přece jen už i já si říkal, že by to bylo na čase.“
Takže jste Báru požádal o ruku…
„Moc velký romantik nejsem, já to ze sebe vydávám hudbou, což je jednodušší než nějaká slova. Ale Báru jsem vzal na večeři a tam jsem ji požádal o ruku. Vybalil jsem tam na ni: „Tak, co kdybychom se vzali?“ (směje se)
Vychováváte spolu tři dcery. Jak se vám žije s tolik ženami?
„Máme nejenom holky, ale i fenu, dvě kočky a andulku. Měli jsme kluka, to byl králík a ten brzo chcípnul. A rybičky. No a odpověď na vaši otázku: Snažím se mít co nejvíce koncertů. (směje se) U nás je opravdu živo! Holky hrají na nástroje a jsou i hudebně nadané, takže u nás se pořád zpívá. Já odpočívám tím, že cvičím na housle. Ticho mám na cestách.“
Jak jste se vlastně dostal k houslím?
„K houslím mě přivedla moje maminka v pěti letech. Odjakživa jsem to bral jako hru, bavilo mě to a měl jsem báječného pana učitele, který mi ukázal krásu houslí a klasické hudby. Po letech jsem šel na konzervatoř a pak už bylo jasné, že se tím budu živit. Samozřejmě nikdy se nedá odhadnout, zda dobře, nebo špatně. Jestli budete v orchestru nebo sólista. Měl jsem veliké štěstí a moc si toho vážím, že můžu dělat to, co dělám.“
Je pravda, že první koncert jste měl právě už v těch pěti letech?
„Ano. Hrál jsem Sedí liška pod dubem a pamatuju si, co tomu koncertu předcházelo. A to byla, s nadsázkou, nejtraumatičtější situace v mém životě. Abych se na tom koncertě nebál, tak mě maminka donutila hrát šatnářce v plaveckém bazénu. Chodil jsem plavat, a dokonce jsem soutěžil v plavání. A den před tím vystoupením jsem musel vybalit housle před šatnářkou a začít jí hrát, což bylo hrozný! Ale je pravda, že od té doby mě už nic tak hrozného nepotkalo, takže se nebojím.“
Na jakém nejneobvyklejším místě jste koncertoval?
„Hrál jsem na spoustě neobvyklých míst, třeba v továrnách, jeskyních nebo i na terminálu 2 na Letišti Václava Havla. I na palubě letadla jsem letuškám uspořádal malý koncert. Bylo to, když jsem letěl do Japonska přes Soul.“
Procestoval jste už s houslemi celý svět?
„Kromě Austrálie jsem byl všude, na všech kontinentech. Nejlepší publikum je ale stejně tady doma, protože mě tu lidé znají.“
Jak rodina zvládá jeho častou nepřítomnost doma a jak vypadají u Šporclů Vánoce? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy.