Anna Hyndráková (89) odjela před 75 lety do Terezína, o dva roky později musela do Osvětimi: "Utekla jsem z pochodu smrti!"
Narodila se v pražské židovské rodině. Bohužel ve velmi drsné době. Když bylo Anně Hyndrákové, rozené Kovanicové, čtrnáct, musela s rodiči odjet transportem do Terezína. Pak následoval přesun do Osvětimi, odkud se vrátila jako jediná. Lehké to neměla ani po válce. Přesto je stále vitální a energická a raduje se ze dvou dětí, tří vnuků a dvou pravnuček.
„V Praze jsem žila s rodiči a sestrou Trudou, která byla o sedm let starší. Mezi námi, židovskými, a ostatními dětmi jsem necítila dlouho žádný rozdíl. Až rok před vypuknutím války mě šla maminka přihlásit do Sokola, ale tam jí řekli, že Židy neberou. V tu dobu už bylo ve vzduchu cítit napětí, protože do Prahy mířili židovští emigranti z Německa či Rakouska. A s nimi přišly zprávy, jak se s námi zachází. Všichni neměli peníze na to, aby mohli odjet ze země, což byl i náš případ,“ začíná své vyprávění paní Anna. Chtěla studovat gymnázium, tam ji ale také jako Židovku nepřijali. Také musela nosit žlutou hvězdu. „Doma nám vysvětlovali, že to není ponižující pro nás, ale ostuda pro jiné. Napadlo nás hvězdy překrývat, ale nevím, jak bychom dopadli, kdyby nás někdo udal,“ říká. Když bylo Anně 14 let, přišla výzva, aby se rodina dostavila do sběrného tábora pro pražské Židy. Annina sestra Truda s manželem odjela záhy do Terezína, Anna s rodiči strávila v provizorním lágru šest neděl. Do Terezína vyrazili 24. října 1942…
Drsný život v Terezíně
Zde se jich ujala sestra a schovala je u známého z ghetta, protože věděla, že jejich transport bude pokračovat až do Osvětimi. „S maminkou jsme bydlely v ženských habsburských kasárnách, tatínek v mužských hannoverských. Před válkou zde žily přibližně tři tisíce lidí a nás tam bylo šedesát tisíc. Vedle jídla nás tak trápila i hrozná tíseň. Obydlená byla každá kůlna, chlívek pro prasata i prádelna. Na dvou čtverečních metrech leželo na palandách o třech patrech až pětadvacet vězňů. Mnoho lidí se tam z takových podmínek také zbláznilo,“ líčí paní Anna. Když ale přeplněný Terezín navštívila komise mezinárodního Červeného kříže ze Švýcarska, nacisté pro ni připravili srdcervoucí divadlo. Před jejím příjezdem musely být v přízemních oknech ubytoven pověšeny záclony, v místech, kudy komise procházela, nesměly být vidět třípatrové kavalce. Vzorně upravené byly i chodníky, děti si hrály na hřišti s houpačkami. Esesáci rozdávali před komisí vězňům jídlo. Jakmile komise odjela, bylo vše při starém. To horší ale mělo teprve přijít…
Hrůzy v Osvětimi
Do tábora Osvětim-Birkenau Kovanicovi byli deportováni rok před koncem druhé světové války. „Jeli jsme tři noci v dobytčích vagonech. Při průjezdu Polskem jsme byli překvapeni z toho, že právě zde panoval daleko horší antisemitismus než kde jinde. Z úzkých oken bylo vidět, jak místní se zlobou v očích ukazovali rukou, že by nám nejraději podřízli krk sami,“ vzpomíná paní Anna. Do lágru přijel transport v noci. „Už z dáli nás jakoby vítaly svítící perličky naplno rozsvícených reflektorů, na nástupišti na nás čekali rozdráždění štěkající psi a křičící esesáci s bičíky. Pomáhali jim vězňové, kteří měli hole a pruhované mundúry, takže jsme měli za to, že jde o nějaké pacienty. Vytahovali kufry z vagónů a třídili jejich obsah, který nám zabavili. Můj kufr se po válce dokonce našel, ale já ho zpátky už nechtěla,“ pokračuje paní Anna. Ještě na rampě esesáci seřadili zvlášť muže, ženy. „Přivítal nás příšerný zápach z krematorií. Také my se časem dozvěděli, že máme jít do plynu, což bylo neskutečně deprimující,“ vypravuje paní Anna s tím, že štěstí měl ten, kdo byl zařazen na práci. Jí se to podařilo, rodičům bohužel ne… „Několik dnů jsme přes rampy a koleje ještě na ty, kteří nebyli zařazeni na práci, viděli. Až jednoho rána tam bylo pusto a prázdno. Komíny kouřily, všude létal popel. Věděli jsme, co se stalo...“
Na pochodu smrti
O ženském táboře mluví Anna jako o nejhorším pekle, kterým si kdy prošla. Na vězeňkyně dohlížely bestiální mladé a nevzdělané dozorkyně. Ženy bydlely ve zděných kójích dvakrát dva metry, kam se jich muselo vejít deset. Dostávaly polévku do lavoru, ale bez lžic, takže ji musely hltat rukama. Hodiny trávily na šílených nástupech, jednou nahé, podruhé vkleče. Po několika týdnech byl z Osvětimi vypraven transport do dalšího pracovního tábora. Nechyběla v něm ani Anna. „Před odjezdem jsme dostaly jiné šaty. Byly s krátkými rukávy, na hrudi s třemi knoflíky, pas jsem si stáhla provázkem. Půlku vlaku transportu po několika hodinách jízdy odpojili. Moje část zamířila do Christianstadtu, největší muniční továrny v celé třetí říši. Vybrali mě do lesního ženského komanda, které pracovalo na nově budované silnici. Kácely jsme stromy, vytahovaly kořeny, na cestu pokládaly velké kameny a štětovaly, tedy ucpávaly drobným kamením mezery mezi těmi velkými. V zimě jsme pracovaly v továrně. V té době jsme začaly s dvěma kamarádkami přemýšlet nad útěkem,“ líčí paní Anna. V sobotu 3. února 1945 došlo k evakuaci tábora. Vězeňkyně se vydaly na pochod smrti do Bergen-Belsenu.
Jak pochod probíhal? A jaké další strasti paní Annu čekaly? Dočtete se v nezkráceném článku v tištěném magazínu Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč, a to vždy od úterý.