Bývalá hvězda Novy Jana Adamcová (45) o těžkých začátcích a manželství se známým režisérem: Jiří nás režíruje i doma!
Narodila se na východním Slovensku v rodině pravoslavného faráře. Když se pak ze dne na den sbalila a utekla do Prahy, rodiče to těžce nesli. Přesto Jana Adamcová (45) svého rozhodnutí nelituje. Přes těžké začátky se dostala až do zpravodajství televize Nova, kde uváděla Sportovní noviny, a v Praze našla i svou životní lásku, úspěšného režiséra Jiřího Adamce (69). V roce 2006 se vzali a mají spolu dvě děti – Daniela (11) a Jasmínku (8). Jaký se žije v domácnosti s režisérem a kdo má u nich doma hlavní slovo?
S manželem letos oslavíte jedenáct let do vaší svatby s Jiřím Adamcem. Jak se změnil váš vztah za tu dobu?
„Každý vztah se promění, protože toho druhého během let víc a víc poznáte. Mám pocit, že se změní ještě v něco hlubšího. Samozřejmě každé období má svoje. Začátky, když je člověk zamilovaný, jsou krásné, v průběhu let se to ale z roviny vzrušení přesune se i do roviny přátelství. A když obě roviny fungují, je to myslím v pořádku.“
Prozraďte mi, jak jste se vy dva vlastně seznámili?
„Jelikož jsem uměla skvěle anglicky, překládala jsem pro cestovní agenturu, kterou Jiří v té době měl. Tam jsme se seznámili.“
Jak vypadalo vaše první rande? Bylo jako z romantického filmu?
„(rozesměje se) Kdepak. Bylo to spíš hodně praktické rande. Pamatuju si, že Jiří potřeboval něco zařídit. A protože byl pořád v jednom kole a neměl čas, tak mě vzal s sebou do auta. Já jsem tedy na první rande jela něco zařizovat, myslím nějaké trubky… Ale povídali jsme si cestou v autě a bylo to hrozně fajn.“
Jak pečujete o váš vztah?
„Náš vztah si udržujeme hlavně tím, že jsme hodně spolu, všechno si sdělujeme a společně řešíme. Také společně trávíme dovolené. Někteří to mají tak, že si chtějí třeba od sebe odpočinout a každý jezdí s přáteli, ale my ne. A také si myslím, že je hrozně důležité toho druhého alespoň jednou za čas něčím příjemným překvapit.“
Režíruje to Jiří Adamec i doma?
„Jiří to režíruje hodně! Říká mi, co mám dělat, jak si mám zavázat tkaničky u bot, když mluvím po telefonu s kamarádkou, tak co mám říkat…“ (směje se)
Vám to nevadí?
„Beru to tak, že to je prostě deformace z povolání. S tím se nedá nic dělat. Snažím se to nějakým způsobem změnit, ale jde to těžko. Chlap se v tomhle věku a v téhle profesi prostě změnit asi nedá.“
Řešili jste někdy věkový rozdíl mezi vámi?
„Ne, to opravdu nikdy.“
Jaký je Jiří otec?
„Je o hodně přísnější než já, což vyplývá z toho, že každý pocházíme z jiné rodiny. Každý má jiné zkušenosti. On je přísnější a já se to snažím vyrovnávat. Ale musí se mu nechat, že je velmi pečlivý a starostlivý.“
Říkáte, že jste měla jinou výchovu. Jaké bylo tedy vaše dětství a dospívání?
„Velmi klidné. Já jsem byla šprtka, ale nestydím se za to. Mě učení bavilo a školu jsem měla ráda. Možná to bylo tím, že jsem byla jedináček, a proto jsem milovala společnost. Jít do školy pro mě byla společenská událost. Rozhodně jsem nebyla žádný bouřlivák, byla jsem poslušná holčička.“
Jak nesli vaši rodiče, když jste se sbalila a odjela do Prahy?
„Strašně špatně. Nakonec ale zjistili, že to bylo správné rozhodnutí. Trvalo ovšem dost dlouho, než jsem je o tom přesvědčila.“
Kdo to nesl hůř?
„Rozhodně tatínek. Půl roku se mnou kvůli tomu, že jsem odjela, nemluvil.“
Jaké byly pro Janu začátky ve velkoměstě? Dočtete se v nezkráceném rozhovoru v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji od úterý, jen za 8,90 Kč!