Dojemná zpověď Hegerové: Přišla o zuby! Týdny v bezvědomí!

Česká Edith Piaf se kvůli zničeným kloubům velmi špatně pohybuje. Proto mě do bytu pustila její hospodyně a zachránkyně života paní Šafářová. Legendární šansoniérka si ale přes všechny fyzické potíže dala tu námahu a přivítala mě vstoje. „Máme tady u nás dobrou hospodu!“ usmála se a ukázala na stolek, na jehož konci byl snad všechen lahodný mok, který existuje. Sama si dala pálenku, darovala mi a podepsala cédéčka, dovolila mi u toho vyfotit ji na památku na mobil. A pak spustila: „Tak se ptejte...“

Paní Hegerová, byl to srdeční kolaps, mrtvice nebo co vlastně? Dodnes se pořád jenom spekuluje.
„Byl to infarkt, a silný! Mozek je to jediné, co mám naštěstí stále v pořádku. Díkybohu mě paní Šafářová, moje hospodyně, našla ležet bez známky života v ložnici na zemi včas a zavolala sanitku. Té děkuji za život! Nebýt jí, tak tu nejsem.“

Infarkt? Vždyť jste měla srdce v pořádku!
„To ano, v naprostém pořádku. Nikdo tomu nerozumí. Byla jsem i v naprosté pohodě, s kariérou jsem skončila v osmdesáti a už jsem si jen užívala. Sama tomu nerozumím, proč srdíčko takhle pozlobilo. No prostě jsem se ocitla v Kateřinský (Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, pozn. red.), kde mě okamžitě intubovali. V umělém spánku jsem byla celých čtrnáct dní. Tedy já nevím, to mi říkali. Probudila jsem se až v Nemocnici Na Homolce, kam mě převezli. A zjistila, že mi tou intubací vybily všechny moje krásný zoubky! Není divu, už nebyly v nejlepším stavu...“

Co bylo potom?
„Od té doby už zažívám samé radosti. Na tom světě jsem už totiž velkým nedopatřením. Přesluhuji. Takže se raduji, když se vůbec probudím a zjistím, že žiju. To už je jedna radost, že jo. Pak zjistím, že je mi teplo. Že mám ústřední topení! Já byla zvyklá štípat dříví, teplo nebylo samo sebou. Potom otočím kohoutkem a teče teplá voda! Tohle všechno si uvědomuji, jak se mám bezvadně. Proto, když se mě někdo zeptá, jak se mám, říkám: Výborně!“

A co ty zuby? Nechala jste si udělat nové?
„Kdepak! To je moc práce. Zoubky mám ale krásné, jen se s nima moc jíst nedá. Jsou vyndavací. Musím mít speciální stravu. A o tu se mi stará právě paní Šafářová. Je to můj poklad!“

To by nám ale bylo hodně smutno, kdybyste s námi už nebyla.
„Děvenko, to je zázrak, že tu jsem! Říkám si, jestli by nebylo lepší, kdybych tady už nebyla. Podívejte se, je mi pětaosmdesát let a už nejsem soběstačná. A nejsem Jirka Suchý, který všude hlásá, že se chce dožít devadesátky. Tak to já opravdu ne! Já chci odejít důstojně.“

Ale vždyť se vám vede dobře, je o vás postaráno. Vnuk Matouš s celou rodinou se může přetrhnout. Co vám chybí?
„Síla. Nemůžu se pohybovat. Vždyť vidíte, chodím o berlích a stěží. Ven se nedostanu. A když chci na balkon, musí mi pomoct paní Šafářová, protože je tam schod. Ale jinak je mi báječně! A to všem vyřiďte! Že se budu snažit žít, jak mi to Pán Bůh dovolí!“