Nejdéle sedící vězeň Česka: Proč jsem ubodal chlapa! Šokující dopisy z basy!
Je nejdéle sedícím vězněm v Česku, přitom měl být dávno mrtvý. Vraha Zdeňka Vocáska (55) zachránila před oprátkou sametová revoluce. Teď žádal soud o propuštění. Bez úspěchu. Z dopisů, které po zadržení psal, je patrné, že si neuvědomoval, čeho se dopustil.
Policisté Vocáska vyslýchali na počátku roku 1987 v souvislosti s vraždou slepce Quido Franka, kterého našli bez kalhot ubitého. Zdálo se ale, že půjde jen o řadového svědka. Pak se ale Vocásek dostal do rukou kriminalistů podruhé.
Policisté, kteří tehdy v ulicích zostřili hlídky kvůli příjezdu sovětského vůdce Michaila Gorbačova (85), ho zadrželi na ulici s podezřelým kufrem. V něm byl zakrvácený nůž a doklady důchodce Františka Koudelky. Toho pak našli v jeho bytě mrtvého. Vocásek nezapíral, tvrdil, že šlo o sebeobranu.
O vraždě důchodce: Vidíš, co sis udělal? Teď umíráš...
Vocásek s Koudelkou popíjeli. „Už mě to nebavilo. Zvedl jsem se, že půjdu pryč. Ale Koudelka najednou sebral nůž a šel po mně. Zkroutil jsem mu ruku, ten nůž jsem mu vzal a začal bodat. První rána byla obrana proti napadení. Pak už nedokážu vysvětlit, proč jsem v útoku pokračoval. Přišlo to zničehonic. Já jsem si po celou dobu uvědomoval, že do něj bodám a že ho můžu zabít.
Ale nic mi to nedělalo a v útoku jsem pokračoval,“ řekl a začal popisovat i podrobnosti. „Když už pak ležel na zemi, zvedl ke mně ruku se slovy: Pomoz mi! No tak jsem mu pomohl! Ještě jsem ho bodnul do týla, chtěl jsem se mu dostat do kebule, propíchnout mu mozek. Věděl jsem, že umírá, chrlil krev, přesto jsem mu dal ty dvě poslední rány. Když umíral, tak jsem mu řekl: člověče, vidíš, co sis udělal? Co z toho máš, teď umíráš!“ vyprávěl Vocásek.
Dopisy z vězení
*Za mřížemi dvojnásobný vrah v dopisu vyšetřovatelům přiznal i třetí útok, oběť naštěstí přežila: „Píšu vám proto, že je nutné, aby byl od všeho už pokoj. Abyste viděli, že vůbec nejsem zlý. Šel jsem kolem Hlaváčkova bytu, bylo otevřeno, hrála televize a Hlaváček spal. Nevím, co mě to napadlo, vzal jsem u sebe v bytě kladivo a párkrát ho praštil po palici. Znovu jsem se vrátil k sobě a umyl kladívko od krve.“
*27. července 1987 pak napsal vyšetřovateli Smékalovi: „Žádnýho strašnýho zločinu jsem se nedopustil, copak jsem nějakej vrahoun? (...) Připadalo mi to, jako že jsme dva Vocáskové, určitě se ten lump do mě převtěluje... Dneska vím, že jsem něco dělat neměl, ale proč mi to nikdo neřekl tenkrát? Vyšetřujou mě psychiatři, a já jsem přitom zdravej jako řípa!“
*Psal i svému prokurátorovi (dnes státní zástupce, pozn. red.): „Trápí mě, že nemůžu mít u sebe svého pejska, moji milovanou čubičku i s krásnejma štěňátkama, co se jí narodily. To mě štve ze všeho nejvíc. Na ňáký mrtvoly já doslova kašlu, dyť si to zavinili sami. Za ně mám bejt trestanej? Vždyť je to blbost! Já sám si nedovedu vysvětlit, proč se to všechno stalo. Já nevěděl, že dělám něco špatnýho.“*Přiznal, že se mu líbí rekonstrukce vražd: „Dvakrát jsme už videovali, moc se mi to líbilo, ještě budeme videovat jednou. Už se nemůžu dočkat. Já tam hraju hlavní roli.“ Podle pamětníka během natáčení pak dokonce chválil figuranty, jak to hrají dobře.
Svoboda? Má smůlu
Vocásek byl odsouzen k trestu smrti, oprátce unikl jen díky tomu, že vypukla sametová revoluce. Trest mu soud změnil na doživotí. Na svobodu se snažil dostat několikrát, naposledy minulý týden. Marně. Roli jistě sehrál i psychologický posudek.
„Zjištěna duševní porucha, a to polymorfní psychopatie s rysy hysterickými, anetickými, sociálně maladaptivními. Uvedená porucha je trvalá a léčbou prakticky neovlivnitelná. Nemá vytvořenu hierarchii hodnot, kategorie dobra a zla jsou mu cizí stejně jako pojmy morálka a svědomí,“ píše se v něm.
